Never give up.... Embrace your dreams.....

12.kapitola-Factum est factum

7. února 2008 v 18:02 | Elizabeth Greenová |  ♥Odi et amo♥
Love
Tak jsem napsala Odi et amo. Doufám, že příště to bude dřív, ale v sobotu odjíždím na lyžák. Mějte se fajn+ (Factum est factum=Co se stalo, stalo se)


Namelie seděla v poklidu v Regulusově pokoji. V ruce držela svoji hůlku a prohlížela si ji. Najednou se nechápala. Věděla, že má ohledně svého příjmení lhát, ale že by měla lež zakrývat jinou lží. Jako by její návštěva tohohle světa něco změnila. Najednou nechtěla být ta šlapka z ulice. Osud ji až moc ublížil, až nezdravě moc. A když byla tady, pocítila jistou moc. Cítila, že to všechno, tenhle svět, tuhle přítomnost, že to může ovlivnit. Život si s ní nepěkně pohrál, ale teď jako by se vzchopila a chtěla vyhrát, jako by chtěla vyhrát nad svým neštěstím. Tady se cítila…už nebyla ta hodná holčička, která byla naivní. Která měla své sny a přání, která nechtěla až tak moc! Ušklíbla se, už dávno taková nebyla. Tohle ji změnilo. Tady jako by se cítila uvolněnější, jako by se až tady mohlo projevit její pravé já. Jako by se v ní objevila opět ta bezcitná šlapka, kterou se stala po smrti Claire a dalších. Už na ně nemyslela, v tomhle světě oni nebyli, nepatřili sem. I přesto na ně vzpomínala v dobrém. Měla je všechny moc ráda, ale až její skutečná kamarádka ji naučila, co je život. Postavila se na ulici a prodávala své tělo. Nebyla na to hrdá, ale jako živobytí jí to vyhovovalo. Byla uvolněná a klidná. Kdyby zůstala v dětském domově, nepřežila by. Výčitky by ji dostaly a to ona nechtěla. Při sexu se alespoň odreagovala a nemyslela pak na tyto věci, nemyslela na svůj život…
A nyní? Seděla na posteli a přemýšlela o svém dosavadním životě. Věděla, že nemůže dělat ostudu. Byla přeci Snapeová! A navíc, byla v ohrožení! Jen co vezme veštbu z ministerstva, půjde po ní Voldmeort, ale nebude se k němu chtít přidat?
"Vždyť ani nevím, co hlásá věštba," špitla do ticha.
Její prioritou bylo zjistit jméno své matky. Zhluboka vydechla a hůlku zastrčila do kapsy. Hrdě sešla ze schodů a posadila se do kuchyně.
V kuchyni seděl jen Sirius. Remus byl poslán do akce a Namelie se v klidu posadila vedle Siria.
"Ahoj," pozdravila jej skoro neslyšitelně.
Sirius pozdvihl obočí a zadíval se na Namelii, ta však pohled nevydržela a ucukla.
"Ty nejsi Blacková, že?" otázal se bez podtónu zaváhání Sirius.
"Jsem Blacková," řekla hrdě, ale svůj pohled raději nechávala u země.
"Regulus neměl žádné dítě. Věděl bych o tom."
"Jak si můžeš být tak jistý? Vždyť jsi se od rodiny odstěhoval!"
Sirius ani nemrkl. Byl sice překvapen, že tyto informace zná právě tato dívka, ale zbystřil.
"S bratrem jsme se stýkali i potom," zašeptal, jako by se za to styděl.
"Ale v knížce," zašeptala jako by se snažila přesvědčit sama sebe.
"Co jsi říkala?"
"Jsem…já jsem."
"Kdo jsi," vyštěkl o poznání hruběji Sirius.
"Přítel."
"Proč tě Brumbál kryje?"
"Do toho ti nic není Blacku," řekla zostra.
Sirius se zarazil. Ten pohled, ta mimika, ty slova. Jako by je už někdy slyšel. Vrátil se zpět do svého dětství. Jeho vzpomínky se vrátily k jednomu slunnému dni. Zavřel oči a vzpomínal.
"Evansová," křikl Potter.
Lily jen protočila oči a dál se bavila s černovlasým mladíkem.
"Hej Evansová," křikl znovu, nyní již za ním stáli i jeho kamarádíčci.
Pobledlý Remus, který držel v ruce knihu o obraně proti černé magii. Vedle něho stál obtloustlý chlapec s čokoládou v ruce. V první řadě stál James Potter se svým věrným kamarádem Siriusem.
"Ale Srabus, copak ty tu pohledáváš?"
"Do toho ti nic není Blacku!" ozval se jeho tvrdý hlas.

Pak už jako by se Siriusovi vzpomínka ztrácela. Jako by se niť vzpomínky přerušila. Až moc dobře si pamatoval, co následovalo. Snape visel hlavou dolů. Křičící Lily a vysmáté Poberty.
Zatřepal hlavou jako by chtěl odehnat nějakou mouchu. V mysli mu zněla stále tatáž slova.
"Do toho ti nic není Blacku!"
"Do toho ti nic není Blacku!"
Ozývalo se mu v uších. Pomalu otevřel oči. Vpily se mu do těch jejích. Nyní však Namelie neucukla. Hleděli na sebe zpříma, ale oba mlčeli. V Siriusových očích se najednou jako by objevil úžas a děs. Okamžitě přerušil oční kontakt a zvedl se od stolu.
"Ty víš, čí jsem dcera, že?" otázala se ještě než odešel.
"Jsi Snapeová," oznámil. Nebyla to otázka. Tímto si byl Sirius jistý a ač měl moře otázek, chtěl být nyní sám. Sám se vzpomínkami.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fallen angel Fallen angel | Web | 7. února 2008 v 18:33 | Reagovat

Nechceš spřátelit? :DDDD

2 Merina Merina | 7. února 2008 v 18:44 | Reagovat

Jasné, ja som za každé spriatelenie:D

3 Mishelin Mishelin | E-mail | Web | 13. února 2008 v 19:39 | Reagovat

Jéééj! Hezunkééé!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama